Zaklínač 3 - recenze

Druhý díl přinesl o poznání vyzrálejší AAA produkt: skvělou grafiku, skvělé ovládání, skvěle podaný příběh – už jen ta úvodní scéna s dobýváním hradu! Maso! Bohužel třetí díl přinesl začínající scénu naprosto opačnou – totální nudu. Ano, tak nudný začátek jako v Zaklínači III jsem už dlouho nehrál. Dvouhodinový tutorial končící slovy: najdi Ciri.

A těmito ‚mario bros story‘ slovy se dá charakterizovat celý herní děj po dobu prvních 40ti až 50ti hodin. Fakt, nekecám. Něco tak rozvláčného jsem již dlouho nehrál… ale nenechte se zmást! Během této doby budete plnit velmi zajímavé úkoly pro ostatní postavy, přesto se však najde chvíle, kdy se hráč zastaví a řekne si: „Proč já sakra naháním tu kozu?“ a někde vzadu v paměti se narýsuje obrázek roztomilé holčiny a teenagerky Ciri (neměla náhodou v knížkách černé vlasy?)

Když mluvím o Ciri, vůbec mi přijde, že tvůrci se třetím Zaklínačem začali nanovo a spojili své herní univerzum a univerzum z knížek. Zatímco první díl byl v podstatě už zapomenut a druhý díl vyprávěl o jakýsi politických vraždách, tak všechno co z nich potřebujete vědět, je jen jedno: Nilfgaardský císař, hraný tím chlápkem co hrál Tywina Lannistera, napadl sever. Toť vše důležité z předchozích her, zbytek jsou už jen maličkosti a pomrknutí. Naopak hra v podstatě navazuje na konec knižní ságy – Ciri je pronásledována divokým honem a Geralt s Yennefer ji chce zachránit. Nedovedu si však představit, jak taková změna musí působit na nečtenáře – já osobně jsem četl ságu někdy před půl rokem a mám ji tak stále v živé paměti – jak například působí na hráče Yennefer, jež je tu představena v podstatě bez nějakých ovací? Myslím si, že průměrný hráč dá přednost Triss, jelikož ji zná už z her, zatímco čtenář dá přednost Yennefer, protože… knížky. A tak je to s mnoha událostmi a postavami, které se zde vyskytnou. 

Zbytek příběhu však už je na správně cestě a z jedničky přehodí rovnou na šestku a hned část po nalezení Ciri patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední roky viděl a hrál. O dalších částech už nic říkat nebudu, ale stojí to za to! Teda krom konce, který neskýtá příliš překvapení a jak si hráč hru naplánuje, tak taky dopadne. 

Pro obrázky ve vysoké kvalitě klikněte zde, všechny obrázky jsou pořízené na Xbox One. 

Epický svět, desítky hodin questů a skvělá výtvarná stránka

Hra do vás nový obsah pumpuje s prudkou gradací: začínáte v lesní oblasti Velenu, kde naleznete jen kupu nezajímavých vesniček, pak se dostanete do knižně dobře známého Novigradu, kde to autoři s obsahem trošku přepískly, a nakonec zakončíte pouť za novým obsahem ve skandinávském souostroví Skellige, které je prostě úchvatné, okouzlující a impozantní. Bohužel se autoři z podivného důvodu rozhodli, že právě zde strávíte nejméně času. Krom toho navštívíte i pár menších samostatných lokací. 

Ostatně, hra, ačkoliv nabízí desítky hodin originální zábavy, kdy každý úkol má několik cut-sén, nějaké volby, nové postavy, tak i přes to je hra až moc pasivní – v rozhovorech se toho moc neovlivní (jsou rozhovory, kde vybíráte „volby“, jen aby se to pohnulo dál, například při ohledávání mrtvoly, kde musíte odklikat pět až sedm položek, než vás hra pustí dále, přičemž by to šlo vyřídit nějakou jednoduchou animací) a samotné delší úkoly-kontrakty mají většinou dvě stejné fáze:
1. Hledací – kdy jen pasivně odhalujete skryté stopy,
2. Souboj – kdy zavraždíte to, co udělalo ty stopy.
Což začne po nějaké době celkem nudit. Opakem ke kontraktům jsou vedlejší mise pro příběhové postavy, které jsou naopak velmi originální, ale někdy až moc zdlouhavé. 

Například v Novigradu byla i hodina hraní, kdy jsem pobíhal sem a tam, rozmlouval s postavami a „plnil“ questy. Hra toho po mně moc nechtěla a já málem usnul. Naštěstí (jak jsem psal nahoře) tuhle část vystřídala naprosto famózní část ve Skellige, která zkrátila questy, dala jich tam méně a rozjela nejzajímavější vedlejší linii ve hře. 

Questy všude kam se podíváš! Ve hře je neskutečné množství malých, pár minutových questíků. V podstatě se vyplatí projet každou cestu, jelikož všude něco je. Fakt! Ale o nic důležitého nepřijdete, tak se nebojte! Krom toho je mapa zaplněna několika opakujícími se body, podobně jako Ubisoft hry. Naleznete zde poklady, tábory banditů, uvězněné rukojmí a podobně.

Soubojový systém je skvělý – nebýt horšího ovládání – kombinujete znamení, útoky mečem a rychlé kotouly. Výhrady bych měl nejvíce k „silnému útoku,“ který proti tomu rychlému nelze moc používat – většina monster vás zasáhne prostě dříve, než ho vykonáte. A druhou černou tečku bych připsal ke counterattackům. Jejich ovládání je tak pitomé, že jsem i po 70 hodinách hry nevěděl, kdy tlačítko „přezmáčknout.“ 

U ovládání bych ještě zůstal, konkrétně u největší koniny celé hry: u koní. Nedají se ovládat, zasekávají se, teleportují se na špatná místa… a bohužel to tvůrci neviděli a neustále na vás vyskakují možnosti si zazávodit. A závody probíhají tak, že kůň například v poslední zatáčce má přeběhnout most – zastaví se při přejezdu – a než se rozjede, tak už je poslední. Opravdu pitomě navržený systém a opravdu pitomě cpán hráči příliš podnos. 

Technická stránka je místy rozporuplná – v mnoha částech hra vypadá skvěle, několikrát vyrazí dech, vegetace je bohatá a interaktivní, hra světla a stínů je fotorealistická, efekty jsou úchvatné – ale interiéry a například jeskyně se příliš nepovedly a jediný opravdový dungeon ve hře je doslova odporný. Animačky udělaly od prvního dílu neskutečný pokrok, přesto bych řekl, že k přirozenosti těm od Bioware, ještě malý krůček chybí. Ale opravdu jen malinkatý. Modely postav – zvláště těch hlavních – jsou velmi podrobné a myslící na poslední detaily. Modely obyčejných lidí se naopak příliš opakují a mně se stalo, že tři questy, na které jsem narazil v řadě za sebou, zadávala vždy „jiná“ žena… se stejným modelem. To naruší jinak perfektní atmosféru drsného fantasy světa. 

Zvuk je ve hře parádní. Opravdu super. Krom protivného cinkání medailonu je naprostá radost projít se například po lese. Vítr větří, dřevo praská a vlci vyjí. Celou tuhle pohádkovou idylu narušuje jedna podstatná věc. A tou je hudba. V podstatě hraje pořád. Neustále. Naštěstí se nijak výrazně neopakuje ale opravdu zní během celé doby a někdy příliš nevhodně. Jenom v hospodách hraje jedna odrhovačka a mě už z ní třeštilo v hlavě. 

Tady to máte – a teď si k tomu představte, jak vám chlápek vypráví o tom, že jeho bratra sežrala nějaká potvora a on je z toho na dně: https://www.youtube.com/watch…

Nu Nunu Nunu nůůů

Omlouvám se, opět mi to vyjelo na mysl.

Gwent.  Tvůrci si řekli, že jejich hra je příliš malá. Že tam vlastně nic není a že to hráče nebude bavit, tak si vymysleli hru do hry – karetní hru Gwent, jež je naprosto kompaktní a samostatná hra. Hra ve hře. William Shakespeare by měl radost. Mě osobně karetní hry příliš neberou, ale znám lidi, kterým dokáže Gwent klidně i zdvojnásobit herní dobu! Jen škoda, že je to čistě singleplayer…

Další věcí, kde tvůrci zaexperimentovali je levelování. Hra má přesně daný level pro každého nepřítele ve hře, tudíž je velmi snadné být podlevelovaný, či naopak oproti nepřátelům příliš silný. Aby si to však u hráčů pojistili, nejvíce expů získáte za příběhové úkoly a jindy v podstatě nelevelujete, tudíž se vždy tak nějak držíte v daných mantinelech. Mě tenhle systém nevadil, je dobré, že ke konci hry už jste takřka neporazitelný berserker, kleštící si cestu skrz stovky mrtvol. A komu ne, ten vždy může dat větší obtížnost a nalézt potřebnou výzvu.  Zmíněný experiment však najdete až po získání dalšího levelu – za každý level dostanete jeden bod, který můžete umístit do několika desítek schopností a pak si ty odemčené schopnosti strkat do aktivních slotů a posilovat je mutageny. Je to zajímavé. Je to zábavné. Ale je to ve špatné hře. Proč? Vysvětlím: v Zaklínači musíte být naprosto všestranní, nemůžete se soustředit pouze na jednu větev bojů, snad s výjimkou alchymie . A v tu chvíli narazíte na omezený počet 12 slotů někdy kolem 30 levelu. Což znamená, že budete muset plno odemčených schopností ignorovat, zaměňovat je… Zvláště se spojením toho, že až po desítkách vložených bodů do jedné větve se vám odemknou ty nejlepší schopnosti. Omezení na aktivní sloty je prostě příliš omezené. Na druhou stranu aspoň není postava příliš neomezená.

Ve výsledku se nejedná bezchybnou hru. Krom pár technických bugů a glitchů, nalezneme i plno malých designových chybek a sem tam i nějakou velkou. Každopádně se jedná o neskutečně nabité RPGéčko se skvělým příběhem, postavami a grafikou. Hra vám vydrží klidně i stovku hodin a určitě se plno lidí do světa Severních říší bude vracet, protože questy se mohou lehce větvit a některé volby mohou mít zajímavé dopady.

Zaklínač 3 není revoluce. Není to nic, co přináší nové nápady. Není to nic, co by mělo něco „extra.“ Ale je to setsakramentsky bohatá a hlavně zábavná hra, která vás chytne a pustí až za hodně dlouhou dobu! A abych se vrátil obloukem k začátku, musím před tvůrci smeknout klobouk. Dostat se během tří her od budgetové polské hry, kterou nikdo nezná, do ohromné komerčně a kriticky přijaté RPG hry je neuvěřitelné! Společně s posledním Dragon Age a nadcházejícím Falloutem v rozmezí jednoho roku musí srdce každého milovníka RPG a vůbec kvalitních her hodně bušit radostí!