Kronika 2014

Best of 2014

Rozhodně tím nejlepším, co jsem minulý rok hrál, byla závodní Forza Horizon 2. Naprosto špičkově sladěná láska do aut s parádním technickým ztvárněním způsobily, že jsem se na dlouhé dny ponořil do severní Itálie a jižní Francie a celou tuhle dovolenou jsem si ohromně užil!

Hra v sobě obsahovala totiž vše – nádherné prostředí s proměnlivým počasím a denní dobou, stovky aut, super hudbu a naprosto parádní multiplayer. A já se vám přiznám, že v závodních hrách multiplayer nehraji. Tady jsem si ho opravdu užíval. Hra vás ale naprosto ohromí svou filozofií, kterou nepochopíte, dokud si hru sami nezahrajete. Ačkoliv se jedná o naprosto komerční produkt, ve výsledku na vás hra působí jako opravdu živý zážitek. Není tu nic navíc, nic tu nechybí. Všechno působí tak přirozeně, že i s gamepadem na gauči cítíte jak do vás naráží při rychlé jízdě vítr a gumy vám hoří pod nohama. Jednoduše řečeno, budete se cítit prostě v pohodě. Dokonce mnohem více v pohodě než v prvním dílu, kterého právě dvojka sesadila z mého závodního trůnu.

Největší novinkou této hry je ale naprostá otevřenost – tam kde v jedničce byly zátarasy, tak tady není nic. Můžete jezdit přes pole, skrze lesy, nebo vyschlá říční koryta. Opět, působí to přirozeně, zároveň je to dost velký rozdíl od jiných závodních her. Každopádně pro škarohlídy je tohle důvod, proč hra vypadá nereálně směšně. Takové LaFerrari na poli jede stovkou a více. Ale upřímně, takoví lidi se můžou jít leda tak vycpat!

A už nemá cenu toho více psát, tohle video vám přesně vysvětlí, co jsem vším myslel:

 

Best of multiplayer

Miluji multiplayer. Rád si zahraji s jinými lidmi a poměřím své schopnosti, ačkoliv spíše hraji pro zábavu než na výkon. Pro mě v tomhle žánru byly hlavně dvě hry – Xbox One jsem zakoupil společně v bundle s TitanFall a ta hra mě mile překvapila. Kombinovala rychlý run&gun multiplayer s jistou dávkou omezenosti – žádné zbytečné killstreaky a perky. Hra toho moc neměla, ale to, co měla dělala prostě dobře. A to musím ocenit. Hra mě sice už neohromila tak graficky nebo hudebně, ale bavila mě a čas od času si ji i dnes zapnu. Ačkoliv důvod ji zapínat zanikl po vydání jedné konkrétní hry. 

Slovo hra ale není moc na místě. Jasně, ti co mě znají, už pochopili. Je to Master Chief kolekce. Bezprecedentní herní nálož v jedné krabičce. Tři původní kampaně, jedna skvěle předělaná (pozn.: combat evolved už bylo předěláno dříve) a kompletní multiplayer ze všech čtyř dílů. Bohužel, hra vyšla asi dříve, než byla původně plánována a tak měla celkem větší problémy s MP. Ale zas nemohu tvrdit, že byla zcela rozbitá – v době, kdy „nefungovala“ jsem zvládnul odehrát kolem stovky MP her. Což je více než v celém Titanfallu dohromady. Nebudu však tvrdit, že nebyly časy, kdy se hra postavila na hlavu a nefungovala vůbec – i takové chvíle byly a často mě dokázaly dost vynervovat. Ale jak píšu nahoře, občas hra jela v pohodě. Holt záleželo na štěstí. Každopádně to vše se změnilo po vydání patche na začátku března a se hrou už nejsou žádné závažnější problémy. A navíc – reparace byla štědrá – kompletní kampaň ODST, nová mapa do MP a měsíční gold. Tenhle balíček je nyní tou nejlepší nabídkou pro akční hráče napříč všemi konzolemi a MP se bude hrát další roky. A nebýt toho, že už to jsou jednou prodané hry, bylo by to nahoře místo Forzy!

70 hodin

70 hodin mi trvalo dohrát Dragon Age Inquisition. Během té doby jsem osvobodil několik pevností, pobil 10 draků, navázal jeden láskyplný vztah a zachránil svět… a mimojiné jsem stokrát šel z jednoho místa na druhé, stokrát jsem zabijel anonymní protivníky pro loot, stokrát jsem zpozoroval nějaký bug a stokrát se naštval, když AI naprosto deb*lně bojovalo. Na hru mám proto takový rozporuplný názor – na jedné straně je to šílená droga, která vás baví dokud ji nedohrajete, kdy klidně zabijete hodinu času jen povídáním si se společníky, u které se často usmějete, která vás dojme, která vás překvapí. Na té straně druhé je to šíleně repetitivní, zbytečně rozhlehlá  a zabugovaná hra. Ano, v té hře strávíte 75% času děláním anonymních questů pro anonymní postavy. Zavíráte desítky riftů, sbíráte shardy a plníte další bodíky na mapě. A na konec jste odměněni tím nejhorším zakončením příběhu, co jsem v RPG zažil. Co bych ve hře absolutně vyzdvihl jsou postavy – jejich scénář a jejich zpracování. Zamilujete si, budete je vyhledávat a jejich problémy budete s pozorností plnit. Mě jen napadá, proč se Bioware nesoustředí na tohle, než na tu záchranu světa, který byl za poslední 100 let zachraňován nejméně 4×. Naštěstí ale hra se všemi svými chybami funguje a sakra, bylo to skvělých 70 hodin! A já čekám na nejbližší příběhové DLCčko!

 

Být overcool je cool

Sunset Overdrive je hra, kterou jsem kupoval po doporučení recenzenta, že to není špatné. Ale je to naopak, hra je to výborná! Skvělá grafika vás uvede do města, kterou postihla apokalypsa a vaše postava se tak zhroutí a… vlastně ne, začne si to užívat. A vy také. Skvělá hratelnost kombinující střílení a ježdění je sice na první pohled zvláštní a nepřístupná, ale po hodince hraní skáčete, děláte komba a nabíjíte si svůj combometr, jako kdybyste se s tím narodili.

Hra exceluje v množství rozdílných zbraní, v šílených možnostech customizace a přijatelné herní době 15 hodin, během kterých zažijete rozdílné typy misí. Co je škoda, je příběh, který neplní funkce motivace. Občas je však dostatečně vtipný a některé parodie si užijete. V současnosti jsem hrál první dlcčko, které hru pouze solidně rozšiřuje, ale je velmi krátké za poměrně dost peněz… to druhé se plánuje na prvního dubna a já se na něj těším. Snad to nebude jen nějaký hloupý vtip. Krom příběhu je zde i multiplayer, který slouží spíše k rychlému odreagování, než k nějakému solidnímu hraní. 

Best of the worst

Destiny, WatchDogs? Které fiasko si vybrat? Asi vás překvapím. Největším zklamáním je pro mě hra od které nikdo nic nečekal a dostali  toho hodně. Já od nich vzal ty pozitivní dojmy a dostal jsem toho málo. Řeč je o Shadow of Mordor. O hře s velmi kvalitní formou a s velmi mizerným obsahem. Nudný příběh, hnusné prostředí, hrozné generované mise. Hru jsem ještě doteď nedokázal dohrát, ačkoliv už jsem někde za půlkou a v druhé lokaci, která je stejně malá, jako ta první. Ale abyste si nemysleli, je tu spousta věcí, které bych pochválil (technická stránka grafiky, skvělé animace při bojích, nemesis systém) ale ve výsledku hra není příliš zábavná, spíše stresující a ubíjejicí.  A proto ji řadím do této kategorie. A třeba se jí omluvím, až ji plně dohraji… jestli ji dohraji. 

Napálen při nákupu

K této hře jsem si vybudoval vztah založený na lži. Při nákupu jsem si myslel, že dostanu šílenou oldschool střílečku. Místo toho jsem dostal kvalitně zpracovanou stealth hru. Jo, zapomněl jsem uvést jméno: Wolfenstein New Order. U této hry si stále nevím, co si mám myslet. Na jednu stranu je šílená, bojujete s robopsy a v obou rukou nosíte těžké kulomety, na stranu druhou vás hra v 75% času nutí hrát stealthově a postupovat pomalu – trestem za porušení jsou trapné vlny nepřátel. Dalším divným bodem hry je příběh, který je odprezentován naprosto seriózně s velmi dobře zpracovanými animačkami mimo engine. Bohužel mě to uvedlo jen do rozpaků – u té hry nevíte, jestli je to parodie, nebo seriozní věc. Ale na parodii to není moc vtipné a na seriozní dílo je to moc lehkovážné. Celá situace vygraduje až do konce, kdy vývojáří útočí na vaše emoce všemi dostupnými prostředky. Nemluvě o některých poměrně nechutných a krutých částech hry.

Na XONE bohužel hra trpí nepřesným ovládáním a nutností sbírat věci ze země – jejich prompt tlačítko vyskakuje úplně náhodně a jejich sbírání je naprostá buzerace. A za úplnou hrůzu považuji mise, kdy hledáte věci ve skrýši – akční hra? Ale dobrá stealthovka s akčními pasážemi. Když s tím počítate, budete spokojeni. 

Krátce

Z dalších 2014 her jsem nejvíce poznal Project Spark. Asi to nejlepší, co můžete zadarmo na Xku hrát, zároveň se musíte přehrabovat ve stovce balastů – ale nám se podařilo například najít velmi kvalitní rychlou hru a strávit hodiny v ní hodiny v MP. 

D4 je velmi zvláštní adventura, která vás okouzlí svou ujetostí a navnadí na tajuplný příběh. Posledních pět minut to však kopne do zadku a hra skončí dost špatně. Je to však jediná seriozní hra pro Kinect – a ten tady funguje dobře. Hodně se u jeho použití zasmějete a hrát to bez něj je trošku chudý zážitek. 

 

Mimo ročník

V dalším odstavci se budu věnovat hrám, které sice vloni nevyšly, ale já jsem je hrál až nyní. Řeč o ARMĚ III tu už byla, já jen dodám, že ji dodnes pravidelně zapínám. Moddovácí stránky jsou již příjemně zaplněné (chcete si postřílet nějaké teroristy z Islámského státu nebo z východní Ukrajiny? Není problém!) a zároveň jsem narazil na úžasný mód MCC sandbox, který vám povolí upravovat mise během hraní a navíc ještě dokáže strategicky ovládat vojska – můžete si tím pádem během hraní vytvářet mise přesně na míru. Útok na město, protiútok a stažení za podpory dělostřelectva. Pokud nezemřete, vydržíte u toho sedět hodiny! A to jsem se po desítkách hodin v singlu ani nepodíval do MP!

Série Wargame byla pro mě děsivá a zároveň lákavá. Hardcore strategie zaměřená na realičnost? Zakoupil jsem ji a dostal jsem to, co jsem předpovídal. Hra je naprosto špičkově provedena. Je radost sledovat reálné tanky v reálných prostředích v reálných soubojích. Je to takové military porno. Na druhou stranu je hra ohromně těžká, hrál jsem jen skirmishe a singl. Do MP s mým skillem jsem si netroufl. Ale i tak mi hra poskytla dost zábavy. V jedné větě bych to shrnul, jako strašně hardcore World In Conflict. 

Desítky hodin jsem strávil také v Shogun Total War II – komorní obsah dovoluje naprosté zvládnutí všech jednotek. Díky tomu, že všichni hrají za jednu frakci, víte co která jednotka přesně dělá a jak s nimi bojovat. Byl jsem s tím velmi spokojen! A to jsem si hru koupil kvůli Shogun od Jamese Clavella, naprosto úžasné knížce, jenž popisuje události a období přímo ve hře ztvárněné!

Částečně jsem se také dostal k Assasins Creed IV, u nějž mě jen mrzí, že nevyšel třeba až letos – ten krásný karibský svět by si zasloužil 100% nextgen zpracování. 

Další desítky hodin jsem strávil ve hrách od Paradoxu, mile mě bavila krátká plošinovka Max and the curse of Brotherhood. Pár hodin kariéry a plno dobrých soubojů přes Xbox Live mi poskytlo UFC. Naopak mě Spartan Assault velmi zklamalo (spíše nezklamalo, nic jsem od toho nečekal).

Na starém Xku se ke mně dostala jedna hra díky GamesWithGold a tou je Dishonored. Ta hra je bezchybně udělaná, vaše volby hezky reflektuje a vůbec vás dokáže perfektně zabavit. A i když stealthovky nehraji, tohle mě ke konzoli přikovalo, ačkoliv už jsem měl dávno Xbox One. Na opačnou strnu si zahrál poslední Hitman, jenž dovedl absurditu stealth her do dokonalosti – a jeho hraní jsem pojal jako takové lehké Hotline Miami – vystřílet a jít dál. 

A co bude dál?

V horních textech jsem shrnul všechny své důležité herní zážitky minulého roku – bylo jich však mnohem více, spousta her na XONE, na starém Xku díky GamesWithGold a doputovalo ke mně i několik her na steamu a na tabletu. Ale slova si zde nezasloužily. Za čestnou zmínku považuji nákup Theme Hospital, které o dva týdny později uvolnilo EA zadarmo.

V tomto roce očekávám hlavně Halo 5, která mě naprosto uchvátila v betě, jejíž první dva dny jsem tu exkluzivně popsal. Později se k tomu přidala i rozšířená beta trvající tři týdny a tam se jen mé prvotní dojmy potvrdily. V nejbližší době však vidím až třetího Zaklínače, jehož knižní sága mě nemile překvapila tím, jak špatná ke konci byla. A taky netrpělivě očekávám první velký datadisk do Army 3, už je na čase!